Článek

Kotvald o tečce v divadle: 'Pěkně to vymysleli, pazdráti'

05.06.2012 07:37 - nickyy95 - komentáře (0)

Hradec Králové - Holky z naší školky by nejraději proklel 
do pátého kolena, nicméně tuší, že díky tomuto neuvěřitelnému hitu z osmdesátých let všichni jednou provždy vědí, kdo je Petr Kotvald. Tahle nezapomenutelná věc mu také vynesla roli na prknech 
v hradeckém divadle. Hraje sám sebe.


Náš rozhovor s Petrem Kotvaldem vznikl docela zvláštně. Zhruba půl hodiny před květnovou premiérou Drábkovy slavné Koule jsem čekala před studiem Beseda, než otevřou pokladnu, a vnímala hezkého chlapa v pruhovaném tričku a v extravagantních brýlích: stál opodál a usmíval se na mě, jako bychom si nebyli cizí. Byl mi sice povědomý, ale znáte to: stav, kdy si zaboha nemůžete vzpomenout, odkud někoho znáte, se od určitého věku stane vaším věrným společníkem. Po třech hodinách v hledišti jsem byla v šoku. Na jevišti nastalo finále Koule, z mlhy se vynořil ten chlapík v pruhovaném tričku s mikrofonem v ruce a spustil... Byl to blesk z čistého nebe, protože jméno Petra Kotvalda jako velkého premiérového překvapení nebylo v programu.

Před lety jsme spolu v Praze často pracovali: ráda na něj vzpomínám jako na chytrého, vstřícného, zdvořilého člověka bez jakýchkoliv manýrů a nálad, se kterým byla radost mluvit o čemkoliv. Jeho současná civilní podoba mě prostě zmátla, Petr Kotvald je odjakživa chameleon. Pak už to šlo rychle: hned ráno jsem mu napsala, pomluvila svoji děravou paměť, on odpověděl a přesně za týden, když přijel na další představení, jsme i s jeho ženou Hankou seděli v Hradci u kávy.

Chci vědět všechno o vás 
a o Kouli. Jak jste vlastně k téhle roli přišel?
Oslovil mě Darek Král, který skládal muziku k této hře, s tím, že by byl rád, kdybych zazpíval závěrečnou písničku. Přiznám se, že jsem vůbec nic o Kouli nevěděl, tak jsme to pořád nechávali otevřené. Teprve čtrnáct dní před premiérou jsem od Darka dostal text a muziku, abych písničku zkusil nazpívat ve studiu. Písnička samotná, vytržená z kontextu té hry, mi tak úplně neseděla: měla zvláštní text, obraty,
a přišla mi spíš jako nějaký refrén, než jako celistvá píseň. Byl jsem z toho trochu rozpačitý. Pak mi Darek 
s Davidem Drábkem poslali záznam rozhlasové Koule 
a pozvali mě do Klicperova divadla na Figarovu svatbu 
a Noc oživlých mrtvol, abych věděl co a jak vlastně David Drábek dělá...

Jak se vám představení líbila?
Okouzlilo mě to. Přiznám se, že divadlo není moje vášeň a pokaždé, když jsme se ženou na něco šli, tak jsem byl spíš zklamaný nebo otrávený. Drábkovy věci jsou ovšem mimořádné – mají skvělý jazyk, hloubku, ta hra s vámi stále komunikuje. 
A to rozhodlo. Řekl jsem si, že se na tom prostě chci podílet.

Čtrnáct dní před premiérou mít takhle otevřený konec, to muselo být docela o nervy...
Kdybyste viděla na zkouškách, jak spontánně, v jaké atmosféře to představení vznikalo, tak byste jim všem prostě důvěřovala. Já se Darkovi a Davidovi vložil do rukou a věděl, že to bude skvělá věc. Poprvé jsem si písničku vyzkoušel už na jevišti pět dní před premiérou a pak rovnou na páteční předpremiéře. A spadla mi čelist. Krásně to všechno vygradovalo, zapadlo do sebe... Nádhera. Pěkně to vymysleli, pazdráti!

Jak se vám vůbec povedlo utajit vaše účinkování v Kouli? Jak to, že jsme nikdo nic nevěděl?
David Drábek je prostě ďábel.

Slyšela jsem po premiéře roztomilou historku. Jeden můj známý, když vás viděl na jevišti, tak si říkal – Ten člověk vypadá přesně jako Kotvald, zpívá úplně jako Kotvald, jak tohle dokázali? A na party po premiéře zjistil, že je to opravdu Kotvald.
Já se mu vůbec nedivím, že to takhle vnímal. Lidé, kteří tady do divadla chodí, tak moc dobře vědí, že Drábkovy hry jsou plné her a mystifikací. Vzpomeňte si, jak dokonale si v Kouli Jirka Zapletal hraje na Karla Hálu, v jiné hře jsem viděl Tomáše Lněničku jako dokonalou mystifikaci Petra Koláře... A do toho já, živý...

Je tohle vaše první divadelní zkušenost?
Úplně první. Já se i bráním tomu, že se o mém vystoupení mluví jako o roli, protože moje jsou tam poslední tři minuty a tak trochu si uzobávám slávu za všechny herce, kteří tam skoro tři hodiny předtím předvádějí naprosto úžasné věci.

Za chvíli začíná další představení – jak dlouho před svým vystoupením musíte být v divadle?
Já nevím, v kolik tam musím být. Sám od sebe tam chodím od samého začátku 
a v zákulisí si to užívám. Ta atmosféra se mi strašně líbí. Jsem zvyklý z koncertů komunikovat s publikem od začátku do konce, budovat atmosféru krok za krokem, vygradovat ji. To mi vyhovuje, v tom je divadlo stejné. Všichni všechno prožívají společně od začátku do konce. Zkusil jsem dvakrát v životě muzikál, Mrazíka a Romea a Julii, a už nikdy bych to nezopakoval. Tam to prostě funguje jinak: na jevišti jsou ti, kdo tam právě mají být, ostatní v kostýmech kouří u cateringu a mluví 
o dětech a o penězích a pak je jenom na pár minut vyšoupnou na jeviště, aby odzpívali svoji písničku a už jsou zase zpátky u jídla... A tuhle fabriku já nemám rád.

Kromě angažmá v hradeckém divadle máte, co vím, dost práce. Natočil jste desku, zpíváte... Je dnes život v showbyznysu jiný než v osmdesátých letech, kdy jste zažil roky obrovské popularity?
Snad ani ne. Pořád platí, že se můžete ze dne na den vyšvihnout a dostat se do povědomí diváků, ale pak nastává dlouhá fáze, kdy to buď udržíte, nebo zhasnete. A to záleží na spoustě věcí, mimo jiné na správných lidech, kterými se obklopíte... Stále mě to baví 
a teď, kdy mi je třiaapadesát, tak si občas vzpomenu na doby, kdy mi bylo dvacet a o zpěvácích v mém věku jsem si říkal – Proč toho nenechají, vždyť jsou úplně zbyteční. 
A vidíte, čas trhnul oponou 
a představa, že bych toho měl nechat, se mi nelíbí. Jednak jsou koncerty zdrojem velkého adrenalinu, který by mi chyběl, jednak mám spoustu fanoušků a plné sály, tak proč bych toho nechával?

Vím, že vaše paní je z východních Čech. Máte tady svoje oblíbená soukromá místa?
Hanka je z Chrudimi 
a dodnes jezdíme na chatu na Seč. Když byly naše děti malé, trávívali jsme tam celé prázdniny. Během roku tam jezdíme jen nárazově, ale o prázdninách to bývá stále naše útočiště, ze kterého děláme výlety za prací i zábavou. Je nám tam moc dobře.

Chtěla jsem se vás zeptat ještě na spoustu věcí, ale představení začíná za minutu...
Tak až se příště potkáme 
a vy mě nebudete přehlížet jako posledně, tak můžeme pokračovat.

Očima blízkých

Hana Kotvaldová, manželka:
„Když jsem doma kdysi řekla, že by Petr chtěl být profesionálním zpěvákem a že ho mám ráda, nebyli rodiče zvlášť nadšeni. Skoro mě varovali, že budu nešťastná, protože přece 
i já slýchám, jací umělci jsou. To jsem já byla před maturitou 
a Petr v prváku na ČVUT. Psal se rok 1978. Ale já ho měla moc ráda a mohli mi říkat, co chtěli. Prošla jsem s ním očekávání nového, začátek profesionální kariéry u Hany Zagorové i jeho samotné. Vzali jsme se a začali budovat společný život. Soukromý
i profesní. Prožili jsme společně vzestupy i pády. Ne vždycky bylo a je vše zalité sluncem. Ať už tak nebo tak, dokázal a dokáže mě taky pěkně vytočit, ale já mu 
v tom ohledu nezůstávám nic dlužna. Je na něj spoleh a většinu času jsem se s ním dobře bavila a bavím. A ráda ho mám pořád.

Darek Král, hudební skladatel:
„Od počátku mi bylo jasné, že Koule musí mít víceméně šílenou tečku, protože jevištní verze je až kabaretní, plná různých střihů, flashbacků a dynamických odkazů. A nosil jsem v hlavě nápad, že vyvrcholením všeho bude závěrečný ‚hymnus', kde spojí své hlasy Pavla Tomicová 
a interpret, který prošel dobou 80. let. Nakonec jsem tak nějak intuitivně oslovil Petra. Petr je totální profesionál, ve studiu pracoval velmi precizně, měl jasnou představu, jaký ‚design' by měl mít jeho zpěv a hlas vůbec, nicméně respektoval a naplňoval moje představy o vyznění celé skladby. Původně bylo plánováno, že odzpívá jen premiérové představení – OVŠEM padly zábrany, zeď byla jako v Poště pro Tebe odstraněna a on vplul do náručí tlupy hradeckých herců. A viditelně to prospívá oběma stranám, Petr mi dokonce jednou napsal, že má silný ‚absťák' (asi pět dní se Koule nehrála ...!). V tom třeskutém veselí a reji postpremiérovém začal herec Jirka Zapletal Petra lanařit na oslavu svých narozenin a Petr, jsa tím nalomen a dojat, začal uvažovat o odvolání koncertu, který s touto oslavou kolidoval. Až na můj zásah (a nesmiřitelný pohled padreho Drábka) Jirka upustil od svého nápadu a po zbytek večera mně a Davidovi něco určitě sypal do drinků."

Autor: Ivana Fričová/hradecký deník

Přidej komentář

Autor:
Komentář:
Odřádkování se zachovává, HTML není povolené
Opiš kód:   Kód je nečitelný, ukaž jiný

Komentáře

Zatím žádné komentáře