Koho Petr Kotvald považuje za Zlatou hvězdu v Čechách, čí koncert se mu líbil nejvíce a jak moc velkým lumpem byl v dětství? Přečtěte si rozhovor s ním.
Rozhovor s Petrem Kotvaldem nejen o Zlatých hvězdách:
Vzpomínáte si na svoje první vystoupení?
„Moje první vystoupení to bylo někdy, když mi bylo šest nebo sedm let a vím, že jsem byl oslovovaný paní učitelkou, abych zpíval na nějaké školní besídce. Takže tam jsem zpíval a byl to dokonce duet, což mi pak bylo celý život souzené. A já jsem tam zpíval jednu jedinou větu. To bylo moje první vystoupení. Jenže jsem si děsně šlapal na jazyk. Takže ta paní učitelka si mě pak vzala do parády a zachovala se jako správná logopedka, ač nebyla, a to moje šlapání na jazyk mi odstranila. Říkala: Když chceš chodit na jeviště, tak musíš umět dobře vyslovovat. No a to byl počátek nějaké profesionální přípravy na vystupování. Pak jsem to samozřejmě začal brát víc vážně. Jako spousta dětí jsem chodil do Lidové školy umění, do sboru a začal jsem i hrát na klavír. To se mi strašně líbilo, ale když jsem chodil na nauku, tak mě paní učitelka vzala do sboru, protože říkala, že dobře slyším. Tak jsem začal chodit do sboru. Chodil jsem do velkého, komorního sboru a pak jsem začal zpívat sólově a to už jsem byl v pasti, protože tam jsem pochopil, že to je něco, co mě nejvíc naplňuje. Ten klavír jsem už bral jako spíš přívažek, takže jsem vlastně strašně špatně hrál, protože jsem vůbec netrénoval, ale bylo to pro mě strašně fajn, že mám aspoň ty základy hraní a získal jsem základní přehled.
Jako teenneger jsem se spojil s pár klukama, hrál jsem v několika kapelách a jako teeneger jsem začal jezdit na amatérské soutěže, amatérských zpěváků. Když jsem byl úspěšný na nějakých soutěžích, konkrétně na Mladé písni v Jihlavě v roce 1977 a získal jsem zlatý řetěz města Jihlavy a od toho se vlastně odvíjeli moje první profesionální angažmá a začátky. “
Takže na klavír moc hrát neumíte?
„Na klavír celkem umím. Občas si na něj zahraju i doma různé věci, to mě baví. Miluju klavírní koncerty. To mi zůstalo od toho mého dětství. Můj prapůvodní zájem o hudbu vedl přes klavír. Samozřejmě jsem se postupem času dostal tak daleko, že radši zpívám a pracuju s lidma, kteří na klavír hrajou dokonale. Úplně miluju Alenu Grillovou, což je fenomenální klavíristka se kterou už roky a roky spolupracuju a vystupuje se mnou na komorních koncertech, které hrajeme se smyčcovým kvartetem. Miluju tenhle nástroj a v podstatě to beru jako takové moje selhání trošku. Že jsem se tomu víc nevěnoval.“
Vystudoval jste ČVUT. Jak jde technický směr studia dohromady se zpíváním?
„Vlastně dokonale. Vyrůstal jsem v době toho největšího temna. To byla doba sedmdesátých let, kdy to byla doba normalizace. Ta doba byla šedivá, i když není to úplně pravda. Já si z domova nepamatuju, že by se to nějak zásadně řešilo. Rodiče žili své běžné životy, abychom spolu trávili příjemný čas. To, že se k nám dostalo míň informací o muzice a vůbec to samozřejmě rodiče vnímali velmi, ale zároveň to moc nerozebírali a brali to tak, že nemá cenu se trápit tím, co člověk nemůže bezprostředně ovlivnit. Já jsem to prostě neřešil. Já jsem prožíval ten věk jako každej jinej. Chtěl jsem být šťastný, bavit se, dělat lumpárny, balit holky, chodit do kina a tak. Ten život nebyl vůbec jiný. Možná bylo jen míň nástrah, kterým mohly ty děcka podlehnout. Jinak to bylo úžasný, ale to jsem hodně odbočil od otázky.“
Tak trochu, ale k tomu se ještě vrátíme. Řekl jste, že jste prováděl lumpárny, tak co bylo největší lumpárnou, kterou jste provedl?
„Já jsem zase nebyl úplnej lump, dokonce byl řekl, že jsem byl hodnej kluk. Já jsem maminku s tatínkem poslouchal. Táta byl důstojník z povolání, takže byl docela tvrdej, ale on vlastně nebyl vůbec doma.
To byla obrovská výhoda, že on byl pořád někde v trapu, takže jsme s bráchou, který je o tři roky starší, tak nás vlastně vychovávala máma. Ta byla prostě úžasná. Ona byla nejstarší ze sedmi dětí, takže ta už to měla vlastně odchovaný, když měla svoji původní rodinu. Takže nějaký dva kluci, kteří blbli v pubertě, ji nemohli vůbec rozházet. Musím ale říct, že nemám pocit, že bych se nějak během toho věku trápil. My jsme mohli vlastně všechno. Pamatuju si památnou větu, kterou říkala: Dělejte si co chcete, ale chovejte se tak, abyste nechovali a kdyby se něco takovýho stalo, tak vězte, že v tu chvíli opouštíte tuto domácnost a je to jenom na vás. Já jsem měl možná takovej strašnej strach, že jsem si dával strašně pozor. I když měl jsem takovou nepříjemnou zkušenost, protože jsem byl předvolaný k soudu, kam na mě nějaká dívčina podala trestní oznámení, že jsem údajně otcem její dcery, už asi dvouleté. To jsem byl strašně vyděšený. V té době jsem byl zamilovaný, takže jsem považoval za naprosto absurdní, že někde s někým něco mít. Jsem monogamně založenej, měl jsem to tak vsugerované od rodičů a mám to do teďka.
Jako kluk jsem vlastně ani moc lumpárny nedělal. Na to byl u nás expert brácha. To byl fakt velkej lotr. Naše máma furt někde něco zachraňovala. Nejvíc ve škole. Ale já jsem byl fakt hodnej kluk. Já jsem byl maminčin mazánek, mamánek. Takže brácha a je docela dobrý vědět, že když pozornost ubírá ten zlobivější, ten druhej, tak vám vlastně celkem dost věcí projde. Takže docela dobrý.“
Vraťme se nyní k té technice. Vykonával jste někdy povolání, která má něco společného s tím, co jste vystudoval?
„Ne nikdy. Já jsem se v tom předtím tak podivně zamotal. V tý době bylo tak nějak daný, že se doma ptali, co bych chtěl dělat, co tě asi tak baví, co bys mohl studovat. Já jsem byl z malýho města, takže jsme vybírali v okruhu, kam se dá dojíždět. Já jsem byl odjakživa technicky nadanej, bavili mě tyhle věci, takže rozhodnutí byla vlastně prozaický. Gympl, mno já nevim, jestli všeobecný vzdělání je to, co chci. Jestli pak budu mít na to, abych dodělal tu vejšku. Tak jsme logicky šel na střední školu technickýho směru, protože byla v dostupu a docela mě to i bavilo. Jsem si doma bastlil ty věci a bylo to fajn. Tak jsem to vystudoval a už během školy jsem zpíval. Věděl jsem, že ta vojna minimálně ty dva roky zabere a věděl jsem, že když odejdu na vojnu, tak že v tom momentu končím.
To je prostě konečná. Tak jsem si řekl, že půjdu na vejšku, tak tím pádem pak půjdu na vojnu jenom na rok. Jenže nakonec to všechno bylo úplně jinak. Já jsem měl nějakej zdravotní problém, takže nakonec paradoxně díky tomu jsem měl modrou knížku a na vojnu jsem nešel. Hlavně protože já jsem na tu vejšku potom šel, ale na tý vejšce už v druháku jsme začal profesionálně zpívat a to byl takovej sešup to profesionální zpívání, že jsme hráli třeba 320 krát za rok. Do toho se ještě natáčeli vystoupení do televize a další věci a byl to prostě velkej sešup. Školu jsem vystudoval s přehledem, protože mě to bavilo a pak mi bylo, a to mám celej život, že cokoliv, co dělám, chci dělat dobře. Je mi trapně něco vzdávat nebo něco získat, aniž bych pro to musel něco udělat. Rozhodně jsem jako zpěvák neměl ve škole žádné úlevy. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem měl spolužáka, jehož maminka byla sekretářka proděkana tý fakulty. Ta, jako spousta maminek, milovala Hanku Zagorovou tak mě znala, protože ty technický kádry vůbec nevěděli, to je nezajímalo. Takže ta vždycky říkala: To je ten náš Petr, ten zpěvák. Nikdo jinej netušil, kdo jsem. Takže více méně silou vůle týhletý dámy došlo k tomu, že mi povolili individuální plán, kterej se samozřejmě dával lidem, který reprezentovali republiku, ale coby sportovci. Takže udělali výjimku, udělali mi individuální plán coby umělci a tím jsem pak měl opravdu šanci to dostudovat. Strašně mě to bavilo, lidi tam byli senzační, potkal jsem tam strašně moc senzačních lidí, se kterejma se potkávám do dneška. Potkal jsem tam i spoustu lidí, kteří mě inspirovali.“
To jste sám naťuknul moji další otázku, takže jestli můžete říct, kdo byl vaší největší inspirací?
„Měl jsem rád muziku, která se k nám v tý době mohla dostat, což bylo prakticky jen skrze naše média. Jen málokdy se k nám dostávaly střípky jiné muziky, což já jsem v tom Žatci měl šanci, že jsme chytli západoněmeckou televizi nebo rádio. Ale rozhodující byl moment, kdy jsem se potkal s Jindřichem Parmou, kterej aranžoval z počátku naše songy a ten měl bratra v Londýně, kterej mu posílala muziku. Takže díky tomu jsem měl možnost získat kontakt s cizí muzikou. Mě bavil už od začátku moderní pop, bavila mě ABBA, bavili mě Pet shop boys a další a další zajímavý věci. Kromě velkých hlasů, který jsem vždycky miloval, tak mě bavilo najíždět trendovou muziku. Bavily mě věci, který tenkrát dělala Madona. Vždycky se dokázala spojit s lidma, který ji dokázali posunout. Takže tyhle její hudební posuny mě vždycky hodně inspirovali.
Je někdo, koho jste například napodoboval nebo se mu chtěl podobat?
„Za školních let jsem na koleji bydlel na pokoji s Pavlem Černým, což je kluk, kterej mě přivedl ke krásný muzice. Měl obrovskej přehled, protože najížděl Polsko. Takže on mi dones spoustu věcí, ještě když jsem byl na škole. Objevil pro mě Stevieho Wondera, do kterýho jsem se totálně zamiloval. Stevieho Wondera miluju do dneška. Když jsem po roce osmdesát devět viděl jeho živý koncert na Letné, tak to bylo splnění mýho životního snu. Petr mi dones nějaký jeho alba a mě se strašně líbilo, jak on kudrnatí. Tak to jsem se snažil dělat taky, ale pak jsem pochopil, že je to kravina, že než aby lidi říkali, Hele to je ten kluk, co blbě napodobuje Wondera, je horší varianta než zajímavej kluk, co zpívá po svým. Takže jsem od toho nakonec opustil.“
Takže Stevie Wondera považujete za zlatou hvězdu? Nebo někoho jiného?
„Na kom jsem úplně ujetej, tak to je George Michael. Na toho jsem opravdu ujetej a na jeho koncertě jsem byl asi šestkrát nebo sedmkrát. Jeho koncerty jsou vždycky neopakovatelným zážitkem. Jediná nevýhoda je, že se na ty koncerty spíš chodím učit a neužiju si je úplně tak, jako ostatní diváci. Ale u něj se mi povedlo se svézt na vlně. Spoustu zpěváků jsou jenom vyumělkované produkty a časem se je člověk naučí rozeznávat. Byl jsem na spustě koncertech, třeba na Madonně, Lady Gaga, Robbie Williamsovi a byla to neskutečná show, ale něco byla show pro oko a něco skutečně pravdivej koncert. V tomhle byla úžasná Lady Gaga. Její koncert byl velký divadlo, cirkus, kdy víte naprosto přesně, kdy oddělíte tu hranici, co je ta show a co kde je to umění. Když jí člověk předtím viděl, tak mohl krčet rameny a říkat si, že je trochu cáklá, ale ono to všechno k tomu patří. To je prostě ta image, na který to ona staví. Na rozdíl od Madonny, která mě trošku zklamala. Na koncertě mě nedokázala přesvědčit, že je tou opravdovou zpěvačkou. Nedokázala přejít přes to jeviště. Robbie Williams oproti tomu působil na pódiu jako takový floutek, který sršel typickým britským humorem a nadšením, i když nemá tak velkej hlas, není to žádnej fenomenální zpěvák, ale dostane vás právě tím přístupem. “
A kdybyste měl jmenovat někoho z Čech, tak kdo by to byl?
„To je strašně těžký. Když si vezmeme někoho z mých kolegů, tak si musíme uvědomit, že jsme limitování mezi Aší a Ostravou, někdo dokonce až Košicemi. Pokaždý narazíte na něco, co vám na tom člověku vadí. Možná je to tím, že jim vidíte až moc do talíře, prostě jsme strašně malinká země. Takže díky tomu si člověk daleko líp rozklíčuje toho člověka. Je tady spousta šikovných lidí, spousta šikovných zpěváků, ale že bych na některým z nich ujížděl tak moc, jako na těch předchozích, tak to skutečně nemám. Já mám rád lidi, který umějí na jevišti bavit. Nemám rád lidi, u kterých nevíte, kam je zařadit.“
A kdo konkrétně podle vás dokáže lidi bavit?
„No, koho bych vám jmenoval? No koho jmenovat, kromě sebe (smích). Z těch novejch týpků, já jsem třeba rok a rok více zklamanej z předávání hudebních cen Anděl. To prostě nechápu. Já nepopírám, že Dan Bárta je výbornej zpěvák, ale nevím proč má získávat Anděly dvacet let. To je ta malost. Že ti akademici si neumějí najít někoho nového. Umělci, kteří získají anděla by měli být ty zlatý hvězdy, umělci s velkým záběrem, co něco dokázali přes ten rok. Ale ta malá šance prorazit způsobuje to, že je to pak celý takový upatlaný. I ta anketa je taková upachtěná. Když pak vidím, jak tam na začátku ankety živě zpívá Anna K, která je prezentovaná jako výborná zpěvačka, ale já ji za výbornou zpěvačku nepovažuju, i když třeba vím, že je to výborný produkt vydavatelství, stejně jako Iva Frühlingová, takže to mě ani akademici nemůžou přesvědčit o tom, že je to výborná zpěvačka, i když je to jenom vypravěčka. Já se vlastně pokaždý při týhle anketě stydim, normálně se úplně ošívám, že jsme součástí tohoto průmyslu. Asi je blbost to takhle říct, ale zároveň tam letos byli výborný lidi. Tak třeba Albert Černý. O Bertíkovi nikdy nepochybuju, protože ten to dotáhne daleko. Debbie tam zpívala výborně a ještě tam byl někdo, kdo mě mile překvapil, ale to už si nevzpomínám.“
Mě by zajímalo, jestli se fanouškové můžou těšit na nějaké speciální překvapení v rámci koncertu Zlaté hvězdy?
„No tak jestli se můžou fanoušci těšit na překvapení v rámci vystoupení , tak to určitě nějaké bude. V podstatě co mi vaše dramaturgie připraví, nevím… No tak mě to na těch jevištích baví, protože mě tam baví chodit, protože mě baví lidi trošku překvapovat. Když to v rámci možností jde, nevím samozřejmě do jaké míry tam budou scény, jak to bude vypadat ještě úplně do detailů, neznám. Ale tak v rámci mé show, nebo showtimu, mám tanečnice, se kterýma dělám taneční představení..
Některé písničky jsou udělané jako taneční čísla, protože mě to vždycky bavilo a baví mě to dodneška, že si říkám, že je fajn, když v tom čase trošku ty lidi baví a překvapuje. Takže pokud budu mít dostatek časového prostoru, na to aby tam tyhle věci byly, budu rád. Samozřejmě se tam holčiny tak různě převlíkají během toho showtimu, během koncertu, ale tak hlavně doufám, že to bude zajímavý.“
Určitě. Budete vystupovat v Hradci, co se vám vybaví, když se řekne Hradec?
„,No já jsem s Hradcem docela dobře propojen poslední dva roky, protože tam účinkuji v divadle, které tam je. Takže v tom divadle já vystupuju ve hře, která se jmenuje Koule; taková kontroverzní hra trošku ze stejného důvodu, z jakého děláte vy zlaté hvězdy, že chtěli v té hře těm lidem prostě připomenout vlastně dobu osmdesátých let a jako fór na závěr ve finále té hry, měl přijít někdo, kdo ty osmdesátky evokuje, fyzicky. Takže jsem tam já. Byl jsem pozvaný před dvěma rukama na premiéru, jakože fór, nikdo to nevěděl, nebylo to ani prezentované nikde v médiích, nic; jako prostě překvapení. No a ono to vyšlo a bylo to strašně fajn a tak jsme se domluvili s tvůrci hry a vlastně s divadlem, že pokud budu mít čas, tak že tam na to jezdit budu. Ta hra už má přes 70 repríz a v podstatě tam jezdím pravidelně. Je to střašně zábavný, je to fajn, ty lidi jsou příjemný, je to zase trošku jiný typ práce, takže v Hradci jsem téměř jednou, dvakrát, třikrát měsíčně, protože vždycky tam najíždím na to divadlo, jak můžu. Zároveň mám ve středních Čechách chalupu, kam velmi rád jezdím a poslední roky se tam pravidelně vracím na vánoční koncerty, takže to je vlastně takový návrat téměř domů.“
Máte za sebou už mnoho rozličných zkušeností (zpěv, muzikál, herectví), tak co je pro vás výzvou do budoucna. Třeba role moderátora?
„To bych nedokázal, protože já neumím zkracovat a neumim vybírat to důležité ve větě. Já prostě bohužel květnatim a větvim a to je trošku neštěstí, takže ne že bych se úplně já ztrácel. Většinou se v tom ztrácí ti okolo mě a to je neštěstí, to bych nemohl nikomu udělat. A myslím si, že role moderátora je jedna z nejtěžších rolí, které si vůbec v médiích dokážeme představit, protože ten člověk to musí mít bryskně a rychle vymyšlený a zároveň to musí mít hlavu a patu a nedej bože když jde ještě o přímý přenos, tak to je ještě větší masakr, to si myslím je něco, na co dosáhne jenom málokdo. Takže to bych si nedovolil. Já nemám rád právě takovou tu neprofesionalitu a to že si všichni představují, že můžou dělat všechno, to znamená: všichni můžou zpívat, všichni můžou moderovat, všichni můžou tančit… To je pak takový renezanční umělec, kterých pár máme… Ale jinak je to pak hrozný, že se vlastně dostáváte do průměru nebo až podprůměru a pak lidi nevědí, kam s váma. Já nemám rád, když vlastně nevím, kam toho člověka zařadit. Jsem raději dobrý zpěvák než bejt trapák, kterej se snažil moderovat a bylo to úplně šílený.
Kromě vystoupení na akci Zlaté hvězdy se vracejí, chystáte koncertní šňůru nebo nové CD?
„Pódia mě bavej, to je v podstatě gro mojí činnosti a tomu věnuju veškerej čas během celého roku, kromě takových těch solitérních vystoupení a třeba hostování na různejch akcí. Kromě toho si připravuju vlastní turné, na které směřuju veškerou svoji pozornost a energii. A již nyní připravujeme vánoční tour. Budu vystupovat na různých místech a zejména ve východních Čechách. Přesné termíny teďka z hlavy nedám, ale jsou na mých webovkách.“
A co třeba CDčko? Chystá se? Nebo třeba klip?
Já jsem vydal novinkové CD před dvěma roky a jsem s tím spokojený, mě se to líbí a baví mě; a vždycky říkám, že je fajn, že člověk má šanci to vtisknout na nějaké médium, který je hmatatelné. Samozřejmě dneska se CDčka prodávají úplně blbě, ale ne všichni to prodávaj úplně blbě, někdo to prodává i dobře, ale je to spíš druhotný produkt prodávaný v rámci koncertů. Mám rozjeté dva projekty. Jeden máme novinkový a druhý je už starší, vychází z mého cd plného pop šansonů, který má šíleně dlouhý název, Pan zpěvák s písněmi od Charlese Chaplina´. Pracovně mu říkáme jenom pan zpěvák. To album bylo takové zvláštní, komorní, ale sympatické téměř šanzonové. Ale tak jsem si říkal, že bych možná takové album ještě rád natočil jednou, takže s tím jak jezdím zároveň na ty svoje koncerty a tam vždycky prokládám takové koncertní písně s trošku jiného soudku (žánru), tak to jsme poskládali a už jsme vlastně ve studiu natočili prvních pět, teď se s tím tak srovnávám a budeme k tomu dotáčet další věci, takže to máme už vlastně roztočené, ale uvidíme, jak se nám to povede dokončit; já jsem si myslel, že už bych teoreticky do konce prázdnin mohl být hotov, ale nějak se mi to časově nedaří úplně skloubit, ještě mám další věci, takže uvidíme. Ale je to věc, která je tak jako v běhu.
Ale vím, že to nesmím moc odkládat, protože většinou to musím dělat tak, že na to musím sednout a jakoby jet v tahu, že čím víc se jako rozmělňuju, tak to vlastně určité věci nepřidá. Jako je to zbytečný.
zlatehvezdy.cz
Petra Kotvalda uvidíte v rámci turné ZLATÉ HVĚZDY SE VRACEJÍ
Petr Kotvald, narodil se 8. 7. 1959 v Žatci
Jako amatérský zpěvák zabodoval v soutěžích Mladá píseň Jihlava (1977) a Děčínská kotva (1979). Zároveň studoval na elektrotechnické fakultě ČVUT a v roce 1984 dosáhl titulu inženýra.
K nejslavnějším písním společně se Stanislavem Hložkem patří dodnes nepřekonané Holky z naší školky (1983), dodnes je populární také píseň Můj čas (1984) ze seriálu Sanitka, kterou nazpívali společně se Zagorovou.
V roce 1986 zahájil svoji sólovou dráhu a od té doby vystupoval se svou vlastní skupinou Trik.
V letech 1983, 1988, 1990 obsadil třetí místo v anketě Zlatý slavík v roce 2001 se umístil na místě pátém.
61 písní Petra Kotvalda! Nezaměnitelný zpěvák vydává výjimečné trojdiskové album „EXXXclusive“. Komplet jeho největších hitů a novinek vychází u příležitosti výročí třiceti let na sólové dráze, které si v roce 2016 připomíná.
16.05.2012 09:20 Kristian
Tak nastavened vysaeklovrced vzde1lenosti ve hře je. Jedno nastavened ovlivňuje dohled vegetace a druhe9 dohled obecně. Vlastně jsou to dvě hlavned nastavened ovlivňujedced optimalizaci.Mně hra v novfdch texture1ch jede velmi plynule na dvouje1dru 2.2GHz, 3GB RAM (7 let stare9 PC), nvidia 275 GTX, ale někomu napředklad na notebooku nejdou nove9 textury, ani když snedžed nastavened obou vfdše jmenovanfdch voleb. Bude se asi muset udělat nějake9 rozse1hlejšed testove1ned i s hre1čema, aby se zjistilo na čem je to ještě hratelne9 a jakou řešit optimalizaci.